SLOVNÍK STORYTELLINGU
příběh, -u m. (6. mn. -zích) 1. to, co se událo, přihodilo; událost, příhoda: vypravovat p.; smutný p. historie; p-y z hereckého života; biblické p-y †2. příběhy, příběhové dějiny (Tyl)
(Slovník spisovného jazyka českého)
Co to je vlastně ten příběh? Slovník nám v tomto případě mnoho nenapoví. Nemůžeme zcela souhlasit už s prvním jmenovaným významem „to, co se událo, přihodilo“. Příběh může být totiž fiktivní, smyšlený, kdy zážitky a zkušenosti autora slouží jako výchozí materiál při utváření příběhu, „který se nikdy ve skutečnosti neudál, nepřihodil“.
Z funkčně vnímaného hlediska lze v rámci storytellingu příběh definovat celkem jednoduše: jde o vyprávění obsahující začátek – prostředek – konec. Poněkud vágní definici lze opřít o aristotelovskou dramatickou strukturu: expozice – kolize – krize – peripetie – katastrofa. Správný „dramatický“ příběh by měl obsahovat všechny zmiňované složky, nejlépe v proporčním rozložení a při zachování gradace a výsledné katarze.
Jenže musí opravdu všechny příběhy být dramatické? A musí skutečně mít konkrétní a vyjádřený konec či začátek? Nemusí. A tady se nám to komplikuje. V literární či filmové vědě se problematikou příběhu zabývá svébytný vědecký obor označovaný někdy jako teorie vyprávění. Příběh je v rámci tzv. naratologie vnímán jako předmět vyprávění. Jako to, co je vyprávěno. Není přitom striktně definováno, jakou podobu musí příběh nabývat (nejedná se o normativní vědu). Právě naopak, na základě studia různých druhů příběhů a vyprávění jsou tyto za použití specifického pojmového a analytického aparátu popisovány a klasifikovány.
Abych byl trochu konkrétnější, tak naratologie se zabývá např. vztahem mezi vypravěčem, příběhem a vyprávěním, případně vztahem mezi skutečným autorem příběhu a jeho vypravěčem (autor se jmenuje A. C. Doyle, ale příběhy vypráví Dr. Watson). Pozornost v rámci této vědní disciplíny je také věnována uspořádání příběhu dle časové posloupnosti (příběh může být vyprávěn retrospektivně, kontinuálně, obsahovat rámcový příběh atd.) či popsání vztahu mezi syžetem a fabulí (story – plot) apod.
Jinak nakládá s aspektem příběhu/vyprávění další z humanitních oborů, kterým je estetika. Zde příběh/vyprávění slouží jako jedno z kritérií pro klasifikaci různých druhů umění. Dělení na narativní a nenarativní umění akcentuje právě skutečnosti, zda daný druh umožňuje vyprávění příběhu. Myšleno je prostředkování událostí probíhající v čase a tvořící určitou vyprávěcí strukturu. Právě prvek časovosti, změny zde hraje podstatnou roli, samozřejmě v součinnosti s přítomností osoby vypravěče.
Je nasnadě, že např. statická umění jako malířství, sochařství či architektura bývají hodnocena jako umění nenarativní (s různě relevantními výjimkami). Naopak drama, literatura či film představují umění výsostně narativní (opět existují četné výjimky). Nalezneme také umění, jejichž zařazení není jednoznačně možné, i když můžeme pozorovat inklinaci spíše k narativnímu vyjádření – hudba, tanec.
A aby to nebylo už vůbec jednoduché, známe i hybridní umělecké formy, syntetizující v sobě projevy umění nenarativních i narativních. Ukázkovým příkladem je např. komiks, spojující v sobě prvky výtvarného umění s literárním (filmovým) vyprávěním. Druhé zmiňované sice udává základní ráz komiksu jako uměleckému druhu (většina jeho „čtenářů“ je zaujata specifickými příběhy), ale stejně jako v případě výtvarného díla i zde se může „čtenář“/divák zastavit a nechat na sebe esteticky působit jen jediný obraz komiksu. Nemluvě o syntetickém vjemu, který vzniká právě v součinnosti čteného textu a kreslených komiksových oken poskládaných do sekvence.
Storytelling jako ono na tomto blogu již dříve definované „umění vyprávět“ je možná tím nejnarativnějším uměním vůbec. Jakýkoli výrazný odklon od storytellingové metody, či přímo jeji zamítnutí, znamená popření samotné této umělecké formy a příklon k dramatu (etuda, stand-up) či literatuře (recitace) atd. V tomto směru se jedná do jisté míry o umění normativní. Na druhou stranu, každé vyprávění může obsahovat pasáže nenarativní, kde nám vypravěč popisuje např., jak vypadá nějaké výtvarné dílo, zasvěcuje nás do tajemství procesu stavby architektonického díla či si na chvíli prostě jen tak bujaře a bez příběhu zatančí. To vše se totiž ve storytellingu může. Dokud vyprávíte příběh...
