SLOVNÍK STORYTELLINGU
„Každý pedagog by si měl být vědom toho, že příběhy v jakékoliv podobě působí pozitivně na
1. intelektuální vývoj dítěte
2. rozvíjí slovní zásobu
3. posilují dětskou představivost a fantazii
4. předkládají dítěti řadu modelových situací ze života, s jejichž aktéry se dítě může identifikovat
5. pomáhají dítěti vytvářet si hodnotový žebříček.
(Storytelling, klíčová kompetence pedagoga)
Díky setkávání s pedagogy na různých akcích (workshopy, storytellingové festivaly pořádané naším sdružením) jsme s potěšením zjistili, že mezi učiteli je o storytelling zájem. Chtějí se zlepšovat ve schopnosti vyprávět, a především by rádi zapojovali storytellingovou metodu do výuky. Samozřejmě, že nejlépe se tato kompetence předává prostřednictvím praktické ukázky a lekce, souhrnně workshopu. Já se přesto v tomto textu pokusím teoreticky načrtnout možnosti využití storytellingové metodiky v jednotlivých hodinách i v dlouhodobějších výukových celcích, a to v podstatě na všech stupních školy.
Jedna z charakteristik storytellingu o něm mluví jako o kombinaci tvůrčího psaní s performativními uměními. Mezi určující rysy patří také zapojování kreativity a důraz na osobu samotného mluvčího/vypravěče, jenž je přímým zprostředkovatelem příběhu (nejde o žádného vševědoucího či jinak distancovaného vypravěče). Takto rozložený do jednotlivých složek se nám storytelling jeví už jako čitelnější, pokud uvažujeme o jeho zapojení do výuky.
Metodické prvky z ranku tvůrčího psaní lze při jejich uzpůsobení obsahu hodiny využit jako motivační prvek při aktivitách vyžadujících samostatnou kreativní práci s jasně definovaným krátkodobým cílem, ale i při výuce slohových útvarů, komunikační výchovy či v estetickovýchovných disciplíních. Např. pro vcítění se do významné historické postavy můžeme v dějepise použít cvičení, kdy mají žáci vymyslet, co ona historická postava nosila po kapsách, jaké měla ráda jídla, čeho se bála atd.
Performativní prvky storytellingu najdou uplatnění všude, kde je vyžadován samostatný mluvený projev žáka či studenta. Lze tak prostřednictvím jednoduchých rad a postupů rozvíjet schopnost lépe strukturovat nepřipravený mluvený projev, případně schopnost lépe si pamatovat v projevu obsažené informace. U vyloženě prezentačních výstupů (referáty, prezentace výsledků projektu atd.) pak je možné trénovat práci s intonací, důrazem či gestikou jako s prostředky modulačními, pokud jde o schopnost upoutat pozornost posluchačů, zdůraznit některé pasáže apod.
Kreativita a vysoká míra subjektivity zase stimulují kompetenci samostatně pracovat, prezentovat své myšlenky, případně správně argumentovat. Důležité je uvědomění, že jsem to JÁ, kdo předkládá plénu dané informace, kdo je uspořádal do daného celku (vyprávění, prezentace, referátu) a kdo je také zodpovědný za jejich pravdivost či uvěřitelnost. Tvořivost a nápaditost jsou samozřejmě nezbytnými prostředky dosažení cíle, kterým je kultivovaný projev oslovující řadu posluchačů. Např. tak můžeme v hodině literatury požádat žáky/studenty, aby příběh povídky převedli do řeči matematických symbolů, logických operací či fyzikálních sil. Práce se záměnou žánru/formátu či aplikací nezvyklého žánru patří také do základní výbavy storytellingových metod.
Z výše uvedeného vyplývá, že storytellingové metody najdou uplatnění zejména při motivaci studentů a při rozvoji kompetence samostatné práce i prezentace jejích výsledků. Ale spojit je lze i s jinými komponenty vyučovací hodiny, záleží jen na schopnostech a možnostech učitele. Nabízí se např. prezentace učební látky formou příběhu (pokud to tato umožňuje) a různé variace této metody: učitel může třeba nechat žáky hádat téma vyprávění, které je zároveň tématem hodiny, nebo doplňovat určité části „příběhu“, které učitel jakoby zapomněl atd.
Uplatnění storytellingové metody jako komplexního procesu směřujícího od volby tématu přes vytváření příběhu až po nácvik jeho prezentace je v rámci fragmentarizované výuky problematičtější. Největší překážku představuje limitující časová dotace, protože tvorba storytellingového výstupu výrazně přesahuje rozsah jedné vyučovací hodiny. Nemluvě o tom, že je nezbytná návaznost činností a soustředěná práce v kolektivu, kdy jsou prezentovány výsledky jednotlivých cvičení či úkolů a následně i diskutovány. Tím narážíme na další limitující faktor, a tím je velikost skupiny, se kterou lze tvorbu a přípravu storytellingového výstupu absolvovat. Jako vhodnější se jeví menší nebo středně velká skupina (max. 6 až 8 participantů), umožňující přímou interakci mezi jejími členy i udržitelnou návaznost činností (u větších skupin by už prodleva mezi jednotlivými cvičeními byla neudržitelná a ve výsledku kontraproduktivní).
Zařazení takové komplexní aktivity do časově-tematického plánu předmětu odpovídá úrovni projektu či volitelné nebo volnočasové aktivity realizované nad rámec běžné výuky. Další možnost představuje vytvoření tematického celku zaměřeného na storytelling, který bude buď implementován do výuky jednoho předmětu (např. český jazyk a literatura), nebo zařazen jako průřezové téma (např. v předmětech český jazyk a literatura, dějepis a občanská výchova). Takový ambiciozní plán si ale již žádá vypracování dokumentu kurikulárního charakteru, na to navazující metodiky, učebních materiálů, ale především koncept učitelské přípravy. Jako určitý vzor pro naše sdružení v tomto směru vnímáme britský projekt Storytelling Schools, který přesně takovéto služby učitelům poskytuje.
