Vypravěč

SLOVNÍK STORYTELLINGU
 
Začínám-li vypravovat, nemám v hlavě předem rozvinut celý příběh, nýbrž jen několik více méně jasných představ, které teprve v ráži vypravování sepnu v dynamický celek souvislého děje. Vypravuji-li něco, co se mi opravdu stalo, vynechám většinu podružných a nudných okolností; tím vlastně ruším kontinuitu skutečného příběhu a nahrazuji ji epickou kontinuitou, jež je tvořena přímo a bezprostředně samotným aktem vypravování.
(Karel Čapek – K teorii pohádky)

Jakkoli je pro nás slovo vyprávěč čímsi zcela běžným, živá činnost, kterou označuje, nepatří dávno již do naší současnosti. Vyprávěč je pro nás pojmenováním toho, od čeho jsme se právě vzdálili a od čeho se nadále vzdalujeme.
(Walter Benjamin – Vyprávěč. Úvahy podnícené dílem Nikolaje Leskova).

Vypravujeme všichni. A přesto už není vypravěčů. Aspoň takto se dá v zkratce vyjádřit sloučené sdělení dvou úvodních citátů. Jak tomu rozumět? Jak si vysvětlit, že ačkoli vlastně každý z nás koná akt vyprávění, tak i přesto není vypravěčem? Nejedná se o paradox? A neplete se nám tady dohromady více významů souvisejících s odlišnými sférami života lidí a společnosti?
Karel Čapek volněji opisuje proces vzniku každého příběhu, ten už ruskými formalisty definovaný vztah mezi úplným sledem skutečných/neskutečných událostí a jejich „selektivním“, tvůrčím zpracováním do podoby vyprávěného příběhu. Ten je totiž takřka vždy neúplný, pokud jde o konkrétní určení všech aktérů, popis místa či historického času atd. Není ve vypravěčových silách ani jeho cílem toto všechno obsáhnout. Právě naopak, mezi nejvyšší mety každého vypravěče patří snaha zaujmout publikum, a to pokud možno co nejširší.
I z toho důvodu se v průběhu lidské historie vyvinula řada osvědčených vypravěčských technik. mezi něž můžeme zařadit i to, co Čapek označuje všeobjímajícím pojmem „epická kontinuita“. Na mysli mám účelové omezování prostředkovaných faktů a událostí jen na ty nejnezbytněji potřebné pro porozumění sdělení příběhu a na ty, které učiní příběh poutavějším, ve formalistické terminologii řečeno, na ty, co jej nějakým způsobem „ozvláštní“.
Samozřejmě, že na nejjednodušší úrovni provádí takto definovaný akt vyprávění v podstatě každý socializovaný člověk. Úplného mistrovství v tomto oboru lidské činnosti však dosáhli pouze někteří. Jen nejlepší spisovatelé nového věku dokáží produkovat v románech taková vyprávění, o která projevují zájem zástupy čtenářů. Těm románové (prozaické, dramatické) příběhy přinášejí nejen řadu informací, ale a především stává se pro ně zážitkem samotný akt vyprávění.
Proč ale podle Waltera Benjamina nemůžeme třeba takového Gabriela Garciu Márqueze označit za vypravěče? Vyprávět přece umí. Dokonce bych si troufl říct, že jeho schopnost poetizovat akt vyprávění, aniž by vykazoval jednoznačné tendence k lyrice, patří mezi největší hodnoty Márquezova díla. Tak v čem vidí Benjamin problém?
Zde je důležité zdůraznit slovní spojení „živá činnost“, které Benjamin klade do pevné souvztažnost s aktem vyprávění a společenskou a kulturní roli vypravěče. Živou činností rozumějme neprostředkovanou formu vyprávění, která v rámci komunity (určitého společenstva) plní nezbytnou sociální a kulturní funkci. Tedy že se opravdu sejde na jednom místě vypravěč (více vypravěčů) a skupina posluchačů, jimž jsou vyprávěny příběhy vycházející ze životní zkušenosti jednotlivců a komunity utvářené v průběhu plynoucího historického času, přičemž prvek kontinuity (příběhové, společenské, vědomí) hraje nejdůležitější roli.
Právě tato skutečnost, respektive její absence, je Benjaminovi jedním z nejzřetelnějších příznaků krize modernity, projevující se v prvních desetiletích 20. století. Kontinuita vyprávění je totiž nahrazena roztříštěným vyprávěním odrážejícím zkušenost moderního člověka. A co hůře, v době „snadné reprodukovatelnosti“ příběhů stává se jak tvůrčí akt (vznik příběhu), tak i jeho příjem (poslech příběhu) ve svém důsledku činností velmi individuální až osamělou. Spisovatelé uvěznění v pracovnách po nocích nad přeplněným popelníkem sepisují příběhy, vtěsnávaje do vět svou zkušenost s frangmentarizovanou skutečností. Přitom v ten stejný čas nespočet čtenářů se v tichosti a momentálním osamění oddává při svitu lampy četbě některého z již publikovaných příběhů vyprodukovaných těmi stejnými spisovateli.
Cítíte to? Nikdo doopravdy nevypráví. Není zde žádného opravdového vypravěče.
Storytelling i proto můžeme nahlížet jako pokus o návrat ke skutečnému vypravěči.