Storytellingová metoda

SLOVNÍK STORYTELLINGU
 
Základní myšlenka je jednoduchá: učit se vyprávět příběhy zpaměti je skvělý způsob, jak se naučit celé řadě základních dovedností. Děti, které se setkávají s příběhy prostřednictvím jejich poslechu a následného převyprávění, si utvářejí zásobnici vnitřního jazyka, idejí a imaginace. Z té budou později často čerpat při práci i v životě. Mluvení, naslouchání, důvěra, empatie, ideje, fakta, posloupnosti, zápletky... cokoli z toho je třeba, tak to vás storytelling může naučit.(www.storytellingschools.com)

V pedagogickém kontextu bychom storytellingovou metodu mohli s klidným svědomím zařadit mezi tzv. alternativní metody výuky. Jednak se jedná o prvek implantovaný do našeho školství z vnějšku, jednak její charakter naplňuje kritéria spojovaná s alternativními metodami vyučování: pozitivní přístup, vlastní činnost, variabilita, konstruktivní přístup, hravost, globální pojetí. Samozřejmě lze namítnout, že vyprávění příběhů je součástí školství od nepaměti, ostatně přímo do výuky slohu v předmětu český jazyk a literatura je zařazen tematický celek vyprávění a vyprávění vůbec je dnes nedílnou součástí výuky třeba v případě takových cizích jazyků. Navíc tzv. frontální forma výuky, tj. v podstatě stále nejrozšířenější způsob, kdy učitel dává žákům/studentům výklad učební látky, mnohdy nabírá podoby vyprávění (výuka historie, v podstatě jakékoli) a žáci/studenti jsou tak v pozici posluchačů příběhů.
To vše je samozřejmě pravda, ale narážíme tu opět na terminologické úskalí spočívající v rozdílu mez pojmy "vyprávění" a "storytelling". Pokud vnímáme storytellingovou metodu jako školskou aplikaci technik a metod požívaných pro přípravu storytellingového představení, nemluvíme tu jen o užití techniky vyprávění v rámci školní hodiny, ale o celém komplexu aktivit směřujících k vytvoření originálního (autorsky zpracovaného) vyprávění a jeho prezentaci před posluchači. Samotný proces vyprávění je finálním výstupem sledu činností a metod, zahrnujících např. brainstorming, práci s textem, kolektivní práci, prvky komunikační výchovy atd.
Metodika storytellingového lektora obsahuje řadu osvědčených a funkčních cvičení, která jsou volena a zařazována do programu příprav storytellingového představení s ohledem na stanovený cíl a potřebný efekt. Může jít o aktivity vedoucí k ujasnění tématu vyprávění, utřídění nalezených informací, procvičení techniky vyprávění, rozvoji fantazie a kreativity. Navíc se zde až příkladově pracuje s tzv. krátkodobými a dlouhodobými cíli. Jednotlivá cvičení mají jasně stanovený cíl, jehož má být dosaženo. Zároveň ale na práci odvedené v jednotlivých dílčích cvičeních se pak zakládá výsledná podoba storytellingového výstupu. Své využití najdou i materiály (většinou v psané podobě) vznikající při zpracovávání jednotlivých cvičení.
Pozornost si zaslouží také prvek motivace. Nejproblematičtější se jeví motivace počáteční, tj. jak přesvědčit někoho, aby se určených aktivit účastnil se zájmem a pozorností, které vyžadují. Většina metod práce při storytellingu si totiž nárokuje aktivní a tvořivou účast. Naopak, pokud jde o motivaci průběžnou a výslednou, zde můžeme pozorovat kladný efekt, např. i vlivem převažující kolektivní práce (lépe v menší skupině), kdy dochází k skupinové výpomoci mezi jednotlivými členy a sdílení výsledků. Jako velmi pozitivní lze hodnotit neintencionální učení se vědomostem a pojmům, pokud tyto nejsou vnímány jako výsledek samotného procesu učení, ale jen jako součást komplexnějšího úkolu (těžko si připravíte storytellingový výstup např. o Karlu Hynku Máchovi, pokud se nedozvíte něco o jeho osobnosti, tvorbě a době, ve které žil).
Užití storytellingové metodiky ve vyučování závisí na celé řadě faktorů, jako je např. odborná příprava učitelů, možná hodinová dotace, připravenost žáků/studentů na zapojování některých netradičních metod. Navíc se nemusí její uplatňování omezovat jen na produkční složku, ale může se zaměřit i na rozvoj schopnosti vnímat a interpretovat příběhy. Jako ideální (a do jisté míry ideál) se jeví možnost zařadit práci na základě storytellingové metody pravidelně do výuky v některém ročníku či více ročnících. Nejlépe pak na podkladu koncepčně zpracovaného učebního plánu, jaký poskytuje např. v rámci placených kurzů anglické sdružení Storytelling Schools, z jehož internetových stánek pochází úvodní citace.

Proč storytelling?

SLOVNÍK STORYTELLINGU

Často kladená otázka. Frequently asked question (FAQ), tak zní v angličtině v prostředí internetu velmi rozšířená fráze. A právě relace češtiny s angličtinou bude určovat ráz tohoto slovníkového hesla. Nejdřív se zde vypořádáme s angličtinou. 

Temín storytelling má totiž v angličtině dost široké pole významů. Setkat se s ním můžete v různých textech a rozdílných kontextech, např. v oblasti osobního koučinku, marketingu a propagace, v učitelském oboru, v teoretických uměnovědných textech i publicistice atd. Prostě všude, kde se hovoří o vyprávění příběhů, technice a dovednosti vyprávět či přímo o takovémto umění. Schválně si zkuste zadat do internetového vyhledávače pojem storytelling a jen zběžně projděte pár nabízených odkazů. Při podrobnějším čtení rychle poznáte, jak volně se zde s pojmem storytelling zachází. A vezmeme-li v potaz, že povahu vyprávění může nabrat jakékoli delší (i krátké, samozřejmě) neformalizované sdělení, stává se storytelling takřka všudpřítomným. Např. v marketingu a propagaci se s tímto termínem setkáváme stále častěji, protože v této oblasti lidské činnosti dochází k intenzivnímu "znovuobjevování" této letité komunikační techniky.

Ve všech zmiňovaných užitích výrazu storytelling stále operujeme s významem "vyprávění příběhu". Liší se jen v míře obecnosti či konkrétnosti. Hovoříme-li o technice vyprávění (v rámci marketingové praxe), o dovednosti vyprávět (osobnostní a profesní rozvoj, pedagogika) nebo např. o ustrojení ve vyprávění příběhů v rámci narativních děl, jedná se zpravidla o obecnější uchopení pojmu, kdy navíc je storytelling včleňován (většinou v podřízeném postavení) do soustavy jiných prvků, často s vyprávěním příběhů souvisejících jen volně. Ať už jde o ekonomický účel a efekt v reklamě, vyprávěcí styl v rámci výuky slohu či např. o naratologickou práci, souvislost s prastarým uměním vyprávění je zde stejně rozvolněná jako mezi románem a pravěkým vypravěčem, který při záři ohně odhaloval posluchačům minulost skutečnou i mytickou.

A právě konkrétně umění vyprávět (obecněji storytellingové metodě) se věnují jednotlivci-vypravěči, sdružení a instituce, které se v mezinárodním prostoru sdružují pod anglickojazyčným termínem storytelling. Vlastně čeština (norština, italština atd.) má proti angličtině tu výhodu, že může terminologicky "umění vyprávět", jako uměleckou disciplínu, odlišit od vyprávění v obecnějším významu (od slohové práce, povídky, anekdoty vyprávěné v hospodě). Protože ačkoli se to možná nezdá, tak příprava storytellingového vytoupení stejně jako v případě každé jiné umělecké disciplíny vyžaduje odbornou a praktickou průpravu, aby bylo dosaženo zamýšleného efektu. Že něco takového není třeba, je stejně tak absurdní představa, jako kdybyste chtěli, aby někdo bez cvičení na klavír přehrál jen tak komplikovanou hudební skladbu či někdo jiný bez herecké průpravy rovnou zvládl roli ve filmu. Samozřejmě, že i s takovými eventualitami se v dějinách umění můžeme setkat (pravidelně jsou např. užívání neherci ve filmu), ale jedná se zpravidla o estetickými zřetely určované výjimky (určitě najdeme i mezi populárními muzikanty některé, kteří pořádně nevládnou svým nástrojem).

Pokud uznáme storytelling jako legitimní uměleckou disciplínu, pak neexistuje zřejmý důvod, proč odmítnout cizojazyčný termín pro její označení, když jsme do českého slovníku bez zřejmých obtíží vpustili pojmy, jako jsou např. videoart, performance či site specific. (A to jsou ty relativně novější, stejně tak bychom pak mohli v rámci jazykového purismu vyzvat termíny jako animace - oživení či např. komedie - zpěv kozlů). Navíc v případě, že cizojazyčný termín slouží také jako vhodný prostředek pro odlišení umělecké disciplíny od běžné lidské činnosti a v češtině nemáme vhodný ekvivalent spojující v sobě vyprávění (telling - tedy činnostní prvek) s příběhem (story - samotný předmět činnosti), tak není třeba se tomuto anglicismu a priori bránit.

Pokud jde o využití storytellingu ve školství, jedná se o problematiku poměrně komplikovanější, zde už mluvíme opravdu spíše o storytellingové metodě či přímo metodice. O tomto tématu se dozvíte více v jednom z následujících příspěvku do Slovníku storytellingu. V souvislosti s heslem "Proč storytelling?" jen poznamenejme, že při práci ve škole jsou využívány právě metody aplikované při přípravě storytellingového vystoupení. To samo o sobě nemusí být ovšem cílem vyučování (ale může). Krátké neformální storytellingové vystoupení učitele na začátku hodiny může posloužit jako motivační moment, zjišťování informací o osudech historické osobnosti zase může směřovat k motivovanému rozšiřování vědomostí u žáků či studentů a nebo prezentace dílčích cvičení třeba podporovat rozvoj jejich komunikačních dovedností.