SLOVNÍK STORYTELLINGU
„Každý pedagog by si měl být vědom toho, že příběhy v jakékoliv podobě působí pozitivně na
1. intelektuální vývoj dítěte
2. rozvíjí slovní zásobu
3. posilují dětskou představivost a fantazii
4. předkládají dítěti řadu modelových situací ze života, s jejichž aktéry se dítě může identifikovat
5. pomáhají dítěti vytvářet si hodnotový žebříček.
(Storytelling, klíčová kompetence pedagoga)
Díky setkávání s pedagogy na různých akcích (workshopy, storytellingové festivaly pořádané naším sdružením) jsme s potěšením zjistili, že mezi učiteli je o storytelling zájem. Chtějí se zlepšovat ve schopnosti vyprávět, a především by rádi zapojovali storytellingovou metodu do výuky. Samozřejmě, že nejlépe se tato kompetence předává prostřednictvím praktické ukázky a lekce, souhrnně workshopu. Já se přesto v tomto textu pokusím teoreticky načrtnout možnosti využití storytellingové metodiky v jednotlivých hodinách i v dlouhodobějších výukových celcích, a to v podstatě na všech stupních školy.
Jedna z charakteristik storytellingu o něm mluví jako o kombinaci tvůrčího psaní s performativními uměními. Mezi určující rysy patří také zapojování kreativity a důraz na osobu samotného mluvčího/vypravěče, jenž je přímým zprostředkovatelem příběhu (nejde o žádného vševědoucího či jinak distancovaného vypravěče). Takto rozložený do jednotlivých složek se nám storytelling jeví už jako čitelnější, pokud uvažujeme o jeho zapojení do výuky.
Metodické prvky z ranku tvůrčího psaní lze při jejich uzpůsobení obsahu hodiny využit jako motivační prvek při aktivitách vyžadujících samostatnou kreativní práci s jasně definovaným krátkodobým cílem, ale i při výuce slohových útvarů, komunikační výchovy či v estetickovýchovných disciplíních. Např. pro vcítění se do významné historické postavy můžeme v dějepise použít cvičení, kdy mají žáci vymyslet, co ona historická postava nosila po kapsách, jaké měla ráda jídla, čeho se bála atd.
Performativní prvky storytellingu najdou uplatnění všude, kde je vyžadován samostatný mluvený projev žáka či studenta. Lze tak prostřednictvím jednoduchých rad a postupů rozvíjet schopnost lépe strukturovat nepřipravený mluvený projev, případně schopnost lépe si pamatovat v projevu obsažené informace. U vyloženě prezentačních výstupů (referáty, prezentace výsledků projektu atd.) pak je možné trénovat práci s intonací, důrazem či gestikou jako s prostředky modulačními, pokud jde o schopnost upoutat pozornost posluchačů, zdůraznit některé pasáže apod.
Kreativita a vysoká míra subjektivity zase stimulují kompetenci samostatně pracovat, prezentovat své myšlenky, případně správně argumentovat. Důležité je uvědomění, že jsem to JÁ, kdo předkládá plénu dané informace, kdo je uspořádal do daného celku (vyprávění, prezentace, referátu) a kdo je také zodpovědný za jejich pravdivost či uvěřitelnost. Tvořivost a nápaditost jsou samozřejmě nezbytnými prostředky dosažení cíle, kterým je kultivovaný projev oslovující řadu posluchačů. Např. tak můžeme v hodině literatury požádat žáky/studenty, aby příběh povídky převedli do řeči matematických symbolů, logických operací či fyzikálních sil. Práce se záměnou žánru/formátu či aplikací nezvyklého žánru patří také do základní výbavy storytellingových metod.
Z výše uvedeného vyplývá, že storytellingové metody najdou uplatnění zejména při motivaci studentů a při rozvoji kompetence samostatné práce i prezentace jejích výsledků. Ale spojit je lze i s jinými komponenty vyučovací hodiny, záleží jen na schopnostech a možnostech učitele. Nabízí se např. prezentace učební látky formou příběhu (pokud to tato umožňuje) a různé variace této metody: učitel může třeba nechat žáky hádat téma vyprávění, které je zároveň tématem hodiny, nebo doplňovat určité části „příběhu“, které učitel jakoby zapomněl atd.
Uplatnění storytellingové metody jako komplexního procesu směřujícího od volby tématu přes vytváření příběhu až po nácvik jeho prezentace je v rámci fragmentarizované výuky problematičtější. Největší překážku představuje limitující časová dotace, protože tvorba storytellingového výstupu výrazně přesahuje rozsah jedné vyučovací hodiny. Nemluvě o tom, že je nezbytná návaznost činností a soustředěná práce v kolektivu, kdy jsou prezentovány výsledky jednotlivých cvičení či úkolů a následně i diskutovány. Tím narážíme na další limitující faktor, a tím je velikost skupiny, se kterou lze tvorbu a přípravu storytellingového výstupu absolvovat. Jako vhodnější se jeví menší nebo středně velká skupina (max. 6 až 8 participantů), umožňující přímou interakci mezi jejími členy i udržitelnou návaznost činností (u větších skupin by už prodleva mezi jednotlivými cvičeními byla neudržitelná a ve výsledku kontraproduktivní).
Zařazení takové komplexní aktivity do časově-tematického plánu předmětu odpovídá úrovni projektu či volitelné nebo volnočasové aktivity realizované nad rámec běžné výuky. Další možnost představuje vytvoření tematického celku zaměřeného na storytelling, který bude buď implementován do výuky jednoho předmětu (např. český jazyk a literatura), nebo zařazen jako průřezové téma (např. v předmětech český jazyk a literatura, dějepis a občanská výchova). Takový ambiciozní plán si ale již žádá vypracování dokumentu kurikulárního charakteru, na to navazující metodiky, učebních materiálů, ale především koncept učitelské přípravy. Jako určitý vzor pro naše sdružení v tomto směru vnímáme britský projekt Storytelling Schools, který přesně takovéto služby učitelům poskytuje.
pondělí 1. prosince 2014
čtvrtek 3. července 2014
Vypravěč
SLOVNÍK STORYTELLINGU
Začínám-li vypravovat, nemám v hlavě předem rozvinut celý příběh, nýbrž jen několik více méně jasných představ, které teprve v ráži vypravování sepnu v dynamický celek souvislého děje. Vypravuji-li něco, co se mi opravdu stalo, vynechám většinu podružných a nudných okolností; tím vlastně ruším kontinuitu skutečného příběhu a nahrazuji ji epickou kontinuitou, jež je tvořena přímo a bezprostředně samotným aktem vypravování.
(Karel Čapek – K teorii pohádky)
Jakkoli je pro nás slovo vyprávěč čímsi zcela běžným, živá činnost, kterou označuje, nepatří dávno již do naší současnosti. Vyprávěč je pro nás pojmenováním toho, od čeho jsme se právě vzdálili a od čeho se nadále vzdalujeme.
(Walter Benjamin – Vyprávěč. Úvahy podnícené dílem Nikolaje Leskova).
Vypravujeme všichni. A přesto už není vypravěčů. Aspoň takto se dá v zkratce vyjádřit sloučené sdělení dvou úvodních citátů. Jak tomu rozumět? Jak si vysvětlit, že ačkoli vlastně každý z nás koná akt vyprávění, tak i přesto není vypravěčem? Nejedná se o paradox? A neplete se nám tady dohromady více významů souvisejících s odlišnými sférami života lidí a společnosti?
Karel Čapek volněji opisuje proces vzniku každého příběhu, ten už ruskými formalisty definovaný vztah mezi úplným sledem skutečných/neskutečných událostí a jejich „selektivním“, tvůrčím zpracováním do podoby vyprávěného příběhu. Ten je totiž takřka vždy neúplný, pokud jde o konkrétní určení všech aktérů, popis místa či historického času atd. Není ve vypravěčových silách ani jeho cílem toto všechno obsáhnout. Právě naopak, mezi nejvyšší mety každého vypravěče patří snaha zaujmout publikum, a to pokud možno co nejširší.
I z toho důvodu se v průběhu lidské historie vyvinula řada osvědčených vypravěčských technik. mezi něž můžeme zařadit i to, co Čapek označuje všeobjímajícím pojmem „epická kontinuita“. Na mysli mám účelové omezování prostředkovaných faktů a událostí jen na ty nejnezbytněji potřebné pro porozumění sdělení příběhu a na ty, které učiní příběh poutavějším, ve formalistické terminologii řečeno, na ty, co jej nějakým způsobem „ozvláštní“.
Samozřejmě, že na nejjednodušší úrovni provádí takto definovaný akt vyprávění v podstatě každý socializovaný člověk. Úplného mistrovství v tomto oboru lidské činnosti však dosáhli pouze někteří. Jen nejlepší spisovatelé nového věku dokáží produkovat v románech taková vyprávění, o která projevují zájem zástupy čtenářů. Těm románové (prozaické, dramatické) příběhy přinášejí nejen řadu informací, ale a především stává se pro ně zážitkem samotný akt vyprávění.
Proč ale podle Waltera Benjamina nemůžeme třeba takového Gabriela Garciu Márqueze označit za vypravěče? Vyprávět přece umí. Dokonce bych si troufl říct, že jeho schopnost poetizovat akt vyprávění, aniž by vykazoval jednoznačné tendence k lyrice, patří mezi největší hodnoty Márquezova díla. Tak v čem vidí Benjamin problém?
Zde je důležité zdůraznit slovní spojení „živá činnost“, které Benjamin klade do pevné souvztažnost s aktem vyprávění a společenskou a kulturní roli vypravěče. Živou činností rozumějme neprostředkovanou formu vyprávění, která v rámci komunity (určitého společenstva) plní nezbytnou sociální a kulturní funkci. Tedy že se opravdu sejde na jednom místě vypravěč (více vypravěčů) a skupina posluchačů, jimž jsou vyprávěny příběhy vycházející ze životní zkušenosti jednotlivců a komunity utvářené v průběhu plynoucího historického času, přičemž prvek kontinuity (příběhové, společenské, vědomí) hraje nejdůležitější roli.
Právě tato skutečnost, respektive její absence, je Benjaminovi jedním z nejzřetelnějších příznaků krize modernity, projevující se v prvních desetiletích 20. století. Kontinuita vyprávění je totiž nahrazena roztříštěným vyprávěním odrážejícím zkušenost moderního člověka. A co hůře, v době „snadné reprodukovatelnosti“ příběhů stává se jak tvůrčí akt (vznik příběhu), tak i jeho příjem (poslech příběhu) ve svém důsledku činností velmi individuální až osamělou. Spisovatelé uvěznění v pracovnách po nocích nad přeplněným popelníkem sepisují příběhy, vtěsnávaje do vět svou zkušenost s frangmentarizovanou skutečností. Přitom v ten stejný čas nespočet čtenářů se v tichosti a momentálním osamění oddává při svitu lampy četbě některého z již publikovaných příběhů vyprodukovaných těmi stejnými spisovateli.
Cítíte to? Nikdo doopravdy nevypráví. Není zde žádného opravdového vypravěče.
Storytelling i proto můžeme nahlížet jako pokus o návrat ke skutečnému vypravěči.
Začínám-li vypravovat, nemám v hlavě předem rozvinut celý příběh, nýbrž jen několik více méně jasných představ, které teprve v ráži vypravování sepnu v dynamický celek souvislého děje. Vypravuji-li něco, co se mi opravdu stalo, vynechám většinu podružných a nudných okolností; tím vlastně ruším kontinuitu skutečného příběhu a nahrazuji ji epickou kontinuitou, jež je tvořena přímo a bezprostředně samotným aktem vypravování.
(Karel Čapek – K teorii pohádky)
Jakkoli je pro nás slovo vyprávěč čímsi zcela běžným, živá činnost, kterou označuje, nepatří dávno již do naší současnosti. Vyprávěč je pro nás pojmenováním toho, od čeho jsme se právě vzdálili a od čeho se nadále vzdalujeme.
(Walter Benjamin – Vyprávěč. Úvahy podnícené dílem Nikolaje Leskova).
Vypravujeme všichni. A přesto už není vypravěčů. Aspoň takto se dá v zkratce vyjádřit sloučené sdělení dvou úvodních citátů. Jak tomu rozumět? Jak si vysvětlit, že ačkoli vlastně každý z nás koná akt vyprávění, tak i přesto není vypravěčem? Nejedná se o paradox? A neplete se nám tady dohromady více významů souvisejících s odlišnými sférami života lidí a společnosti?
Karel Čapek volněji opisuje proces vzniku každého příběhu, ten už ruskými formalisty definovaný vztah mezi úplným sledem skutečných/neskutečných událostí a jejich „selektivním“, tvůrčím zpracováním do podoby vyprávěného příběhu. Ten je totiž takřka vždy neúplný, pokud jde o konkrétní určení všech aktérů, popis místa či historického času atd. Není ve vypravěčových silách ani jeho cílem toto všechno obsáhnout. Právě naopak, mezi nejvyšší mety každého vypravěče patří snaha zaujmout publikum, a to pokud možno co nejširší.
I z toho důvodu se v průběhu lidské historie vyvinula řada osvědčených vypravěčských technik. mezi něž můžeme zařadit i to, co Čapek označuje všeobjímajícím pojmem „epická kontinuita“. Na mysli mám účelové omezování prostředkovaných faktů a událostí jen na ty nejnezbytněji potřebné pro porozumění sdělení příběhu a na ty, které učiní příběh poutavějším, ve formalistické terminologii řečeno, na ty, co jej nějakým způsobem „ozvláštní“.
Samozřejmě, že na nejjednodušší úrovni provádí takto definovaný akt vyprávění v podstatě každý socializovaný člověk. Úplného mistrovství v tomto oboru lidské činnosti však dosáhli pouze někteří. Jen nejlepší spisovatelé nového věku dokáží produkovat v románech taková vyprávění, o která projevují zájem zástupy čtenářů. Těm románové (prozaické, dramatické) příběhy přinášejí nejen řadu informací, ale a především stává se pro ně zážitkem samotný akt vyprávění.
Proč ale podle Waltera Benjamina nemůžeme třeba takového Gabriela Garciu Márqueze označit za vypravěče? Vyprávět přece umí. Dokonce bych si troufl říct, že jeho schopnost poetizovat akt vyprávění, aniž by vykazoval jednoznačné tendence k lyrice, patří mezi největší hodnoty Márquezova díla. Tak v čem vidí Benjamin problém?
Zde je důležité zdůraznit slovní spojení „živá činnost“, které Benjamin klade do pevné souvztažnost s aktem vyprávění a společenskou a kulturní roli vypravěče. Živou činností rozumějme neprostředkovanou formu vyprávění, která v rámci komunity (určitého společenstva) plní nezbytnou sociální a kulturní funkci. Tedy že se opravdu sejde na jednom místě vypravěč (více vypravěčů) a skupina posluchačů, jimž jsou vyprávěny příběhy vycházející ze životní zkušenosti jednotlivců a komunity utvářené v průběhu plynoucího historického času, přičemž prvek kontinuity (příběhové, společenské, vědomí) hraje nejdůležitější roli.
Právě tato skutečnost, respektive její absence, je Benjaminovi jedním z nejzřetelnějších příznaků krize modernity, projevující se v prvních desetiletích 20. století. Kontinuita vyprávění je totiž nahrazena roztříštěným vyprávěním odrážejícím zkušenost moderního člověka. A co hůře, v době „snadné reprodukovatelnosti“ příběhů stává se jak tvůrčí akt (vznik příběhu), tak i jeho příjem (poslech příběhu) ve svém důsledku činností velmi individuální až osamělou. Spisovatelé uvěznění v pracovnách po nocích nad přeplněným popelníkem sepisují příběhy, vtěsnávaje do vět svou zkušenost s frangmentarizovanou skutečností. Přitom v ten stejný čas nespočet čtenářů se v tichosti a momentálním osamění oddává při svitu lampy četbě některého z již publikovaných příběhů vyprodukovaných těmi stejnými spisovateli.
Cítíte to? Nikdo doopravdy nevypráví. Není zde žádného opravdového vypravěče.
Storytelling i proto můžeme nahlížet jako pokus o návrat ke skutečnému vypravěči.
pondělí 9. června 2014
Příběh a vyprávění v teorii
SLOVNÍK STORYTELLINGU
příběh, -u m. (6. mn. -zích) 1. to, co se událo, přihodilo; událost, příhoda: vypravovat p.; smutný p. historie; p-y z hereckého života; biblické p-y †2. příběhy, příběhové dějiny (Tyl)
(Slovník spisovného jazyka českého)
Co to je vlastně ten příběh? Slovník nám v tomto případě mnoho nenapoví. Nemůžeme zcela souhlasit už s prvním jmenovaným významem „to, co se událo, přihodilo“. Příběh může být totiž fiktivní, smyšlený, kdy zážitky a zkušenosti autora slouží jako výchozí materiál při utváření příběhu, „který se nikdy ve skutečnosti neudál, nepřihodil“.
Z funkčně vnímaného hlediska lze v rámci storytellingu příběh definovat celkem jednoduše: jde o vyprávění obsahující začátek – prostředek – konec. Poněkud vágní definici lze opřít o aristotelovskou dramatickou strukturu: expozice – kolize – krize – peripetie – katastrofa. Správný „dramatický“ příběh by měl obsahovat všechny zmiňované složky, nejlépe v proporčním rozložení a při zachování gradace a výsledné katarze.
Jenže musí opravdu všechny příběhy být dramatické? A musí skutečně mít konkrétní a vyjádřený konec či začátek? Nemusí. A tady se nám to komplikuje. V literární či filmové vědě se problematikou příběhu zabývá svébytný vědecký obor označovaný někdy jako teorie vyprávění. Příběh je v rámci tzv. naratologie vnímán jako předmět vyprávění. Jako to, co je vyprávěno. Není přitom striktně definováno, jakou podobu musí příběh nabývat (nejedná se o normativní vědu). Právě naopak, na základě studia různých druhů příběhů a vyprávění jsou tyto za použití specifického pojmového a analytického aparátu popisovány a klasifikovány.
Abych byl trochu konkrétnější, tak naratologie se zabývá např. vztahem mezi vypravěčem, příběhem a vyprávěním, případně vztahem mezi skutečným autorem příběhu a jeho vypravěčem (autor se jmenuje A. C. Doyle, ale příběhy vypráví Dr. Watson). Pozornost v rámci této vědní disciplíny je také věnována uspořádání příběhu dle časové posloupnosti (příběh může být vyprávěn retrospektivně, kontinuálně, obsahovat rámcový příběh atd.) či popsání vztahu mezi syžetem a fabulí (story – plot) apod.
Jinak nakládá s aspektem příběhu/vyprávění další z humanitních oborů, kterým je estetika. Zde příběh/vyprávění slouží jako jedno z kritérií pro klasifikaci různých druhů umění. Dělení na narativní a nenarativní umění akcentuje právě skutečnosti, zda daný druh umožňuje vyprávění příběhu. Myšleno je prostředkování událostí probíhající v čase a tvořící určitou vyprávěcí strukturu. Právě prvek časovosti, změny zde hraje podstatnou roli, samozřejmě v součinnosti s přítomností osoby vypravěče.
Je nasnadě, že např. statická umění jako malířství, sochařství či architektura bývají hodnocena jako umění nenarativní (s různě relevantními výjimkami). Naopak drama, literatura či film představují umění výsostně narativní (opět existují četné výjimky). Nalezneme také umění, jejichž zařazení není jednoznačně možné, i když můžeme pozorovat inklinaci spíše k narativnímu vyjádření – hudba, tanec.
A aby to nebylo už vůbec jednoduché, známe i hybridní umělecké formy, syntetizující v sobě projevy umění nenarativních i narativních. Ukázkovým příkladem je např. komiks, spojující v sobě prvky výtvarného umění s literárním (filmovým) vyprávěním. Druhé zmiňované sice udává základní ráz komiksu jako uměleckému druhu (většina jeho „čtenářů“ je zaujata specifickými příběhy), ale stejně jako v případě výtvarného díla i zde se může „čtenář“/divák zastavit a nechat na sebe esteticky působit jen jediný obraz komiksu. Nemluvě o syntetickém vjemu, který vzniká právě v součinnosti čteného textu a kreslených komiksových oken poskládaných do sekvence.
Storytelling jako ono na tomto blogu již dříve definované „umění vyprávět“ je možná tím nejnarativnějším uměním vůbec. Jakýkoli výrazný odklon od storytellingové metody, či přímo jeji zamítnutí, znamená popření samotné této umělecké formy a příklon k dramatu (etuda, stand-up) či literatuře (recitace) atd. V tomto směru se jedná do jisté míry o umění normativní. Na druhou stranu, každé vyprávění může obsahovat pasáže nenarativní, kde nám vypravěč popisuje např., jak vypadá nějaké výtvarné dílo, zasvěcuje nás do tajemství procesu stavby architektonického díla či si na chvíli prostě jen tak bujaře a bez příběhu zatančí. To vše se totiž ve storytellingu může. Dokud vyprávíte příběh...
příběh, -u m. (6. mn. -zích) 1. to, co se událo, přihodilo; událost, příhoda: vypravovat p.; smutný p. historie; p-y z hereckého života; biblické p-y †2. příběhy, příběhové dějiny (Tyl)
(Slovník spisovného jazyka českého)
Co to je vlastně ten příběh? Slovník nám v tomto případě mnoho nenapoví. Nemůžeme zcela souhlasit už s prvním jmenovaným významem „to, co se událo, přihodilo“. Příběh může být totiž fiktivní, smyšlený, kdy zážitky a zkušenosti autora slouží jako výchozí materiál při utváření příběhu, „který se nikdy ve skutečnosti neudál, nepřihodil“.
Z funkčně vnímaného hlediska lze v rámci storytellingu příběh definovat celkem jednoduše: jde o vyprávění obsahující začátek – prostředek – konec. Poněkud vágní definici lze opřít o aristotelovskou dramatickou strukturu: expozice – kolize – krize – peripetie – katastrofa. Správný „dramatický“ příběh by měl obsahovat všechny zmiňované složky, nejlépe v proporčním rozložení a při zachování gradace a výsledné katarze.
Jenže musí opravdu všechny příběhy být dramatické? A musí skutečně mít konkrétní a vyjádřený konec či začátek? Nemusí. A tady se nám to komplikuje. V literární či filmové vědě se problematikou příběhu zabývá svébytný vědecký obor označovaný někdy jako teorie vyprávění. Příběh je v rámci tzv. naratologie vnímán jako předmět vyprávění. Jako to, co je vyprávěno. Není přitom striktně definováno, jakou podobu musí příběh nabývat (nejedná se o normativní vědu). Právě naopak, na základě studia různých druhů příběhů a vyprávění jsou tyto za použití specifického pojmového a analytického aparátu popisovány a klasifikovány.
Abych byl trochu konkrétnější, tak naratologie se zabývá např. vztahem mezi vypravěčem, příběhem a vyprávěním, případně vztahem mezi skutečným autorem příběhu a jeho vypravěčem (autor se jmenuje A. C. Doyle, ale příběhy vypráví Dr. Watson). Pozornost v rámci této vědní disciplíny je také věnována uspořádání příběhu dle časové posloupnosti (příběh může být vyprávěn retrospektivně, kontinuálně, obsahovat rámcový příběh atd.) či popsání vztahu mezi syžetem a fabulí (story – plot) apod.
Jinak nakládá s aspektem příběhu/vyprávění další z humanitních oborů, kterým je estetika. Zde příběh/vyprávění slouží jako jedno z kritérií pro klasifikaci různých druhů umění. Dělení na narativní a nenarativní umění akcentuje právě skutečnosti, zda daný druh umožňuje vyprávění příběhu. Myšleno je prostředkování událostí probíhající v čase a tvořící určitou vyprávěcí strukturu. Právě prvek časovosti, změny zde hraje podstatnou roli, samozřejmě v součinnosti s přítomností osoby vypravěče.
Je nasnadě, že např. statická umění jako malířství, sochařství či architektura bývají hodnocena jako umění nenarativní (s různě relevantními výjimkami). Naopak drama, literatura či film představují umění výsostně narativní (opět existují četné výjimky). Nalezneme také umění, jejichž zařazení není jednoznačně možné, i když můžeme pozorovat inklinaci spíše k narativnímu vyjádření – hudba, tanec.
A aby to nebylo už vůbec jednoduché, známe i hybridní umělecké formy, syntetizující v sobě projevy umění nenarativních i narativních. Ukázkovým příkladem je např. komiks, spojující v sobě prvky výtvarného umění s literárním (filmovým) vyprávěním. Druhé zmiňované sice udává základní ráz komiksu jako uměleckému druhu (většina jeho „čtenářů“ je zaujata specifickými příběhy), ale stejně jako v případě výtvarného díla i zde se může „čtenář“/divák zastavit a nechat na sebe esteticky působit jen jediný obraz komiksu. Nemluvě o syntetickém vjemu, který vzniká právě v součinnosti čteného textu a kreslených komiksových oken poskládaných do sekvence.
Storytelling jako ono na tomto blogu již dříve definované „umění vyprávět“ je možná tím nejnarativnějším uměním vůbec. Jakýkoli výrazný odklon od storytellingové metody, či přímo jeji zamítnutí, znamená popření samotné této umělecké formy a příklon k dramatu (etuda, stand-up) či literatuře (recitace) atd. V tomto směru se jedná do jisté míry o umění normativní. Na druhou stranu, každé vyprávění může obsahovat pasáže nenarativní, kde nám vypravěč popisuje např., jak vypadá nějaké výtvarné dílo, zasvěcuje nás do tajemství procesu stavby architektonického díla či si na chvíli prostě jen tak bujaře a bez příběhu zatančí. To vše se totiž ve storytellingu může. Dokud vyprávíte příběh...
úterý 1. dubna 2014
Digitální storytelling
SLOVNÍK STORYTELLINGU
K vyprávění příběhů můžeme tedy přistoupit z různých hledisek. Všechny jmenované aktivity od storytellingu po videoart spojuje zaměření na tvořivost, a to, že jsou v českém pedagogickém prostředí nové, ale někteří učitelé je již ve své výuce úspěšně vyzkoušeli. To, co by pro učitele mělo být klíčové, je odpověď na otázku, jaké kompetence chce využitím vyprávění a jeho případným spojením s obrazem ve výuce rozvíjet. V případě storytellingu pracujeme s klasickým vyprávěním, technologie ale můžeme využít jako záznamové zařízení.
(Dana Slánská)
Digitální storytelling je termín stále častěji frekventovaný v pedagogickém prostředí, zejména v USA, kde tato metoda práce s žáky a studenty vznikla. Jak ale dokládá úvodní citace z textu Dany Slánské Vyprávěj svůj příběh digitálně, i čeští učitelé (především informační výchovy, to je na tom zajímavé) se začínají o tuto metodu zajímat a zapojovat její prvky do výuky. Pozoruhodné na digitálním storytellingu je, jak obratně v sobě spojuje „staré a nové“. Což ostatně nejlépe vyjadřuje označující pojem, kde „digitální“ pojmenovává využívání moderních digitálních technologií ve výuce a „storytelling“ určuje předmět a cíl práce, tj. vytvoření příběhu naplňujícího základní kritéria, která na příběh klademe (v podstatě základy stanovené už Aristotelem v Poetice).
Pozornost si také zaslouží fakt, že to byly prostředky moderní techniky, které iniciovaly zájem o poznávání teorie a praxe vyprávění příběhu a jeho zapojování do výuky v širším měřítku. Stále finančně dostupnější záznamové a postprodukční technologie podněcovaly učitele k jejich využívání ve výuce jako prostředku rozvoje kreativity žáků a studentů. S nástupem osobních počítačů a Internetu se možnosti opět posunuly mílovými kroky dál, počítačovou učebnu s připojením na Internet dnes nalezneme ve většině škol, což je pro některé formy práce digitálního storytellingu dostačující vybavení. Od vytvoření krátké video sekvence či animovaného gagu už je jen krok k vyprávění celistvého příběhu. Ten se ovšem řídí určitými zákonitosti, při jejichž zanedbání hrozí, že sdělení vtělené do příběhu nebude divákem (příjemcem) rozpoznáno či v horším případě příběh diváka vůbec nezaujme. Od otázky „proč vyprávět“ se tak přesouváme k zásadnímu problému „jak vyprávět“.
U žáků a studentů (ale i u běžných uživatelů moderní techniky) můžeme totiž pozorovat zvláštní disproporci mezi kompetencí ovládat digitální technologie (např. sestřihat dohromady několik záběrů, namluvit komentář, vložit hudební doprovod) a kompetencí zvládat vytvoření příběhu při dodržení základních principů (technologie vyprávění). Právě této problematice se věnuje digitální storytelling. Tj. jeho primárním cílem není zvyšování kompetencí v práci s digitálními technologiemi, ale zvládnutí techniky vyprávění prostřednictvím využití součinnosti digitálních technologií a lidské kreativity. Samozřejmě, že tvorba příběhu se může stát i silným motivačním faktorem pro zvládnutí práce s některými z technologií a v současné době především počítačových programů či online aplikací, které nám umožní dosáhnout stanoveného cíle, tj. vyprávění příběhu.
Hranice mezi "klasickým" storytellingem a digitálním storytellingem je zcela zřetelná, zaměříme-li se pouze na použité prostředky. Na jedné straně stojí vyprávění příběhů prosté jakýchkoli "ilustrujících" doplňků (rekvizity, kulisy, technologie), na té druhé výhradně na technologických prostředcích závislé vyprávění (ovšem tuto "závislost" můžeme v době prudce se rozvíjejících technologií a v podstatě neomezeného přenosu digitálních dat označit i za velkou výhodu). Otázkou zůstává, jakým způsobem se storytelling jako ono "umění vyprávět" a digitální storytelling mohou ovlivňovat a vzájemně si prospívat. Odpověď je nasnadě. Patří-li kompetence vyprávět příběh mezi ty klíčové v rámci metody digitálního storytellingu, tak je to právě storytellingová metoda s obsáhlou zásobnicí metod a cvičení, směřujících k rozvoji této kompetence, co se může stát vhodným doplněním digitálního storytellingu při práci v hodinách jiných vyučovacích předmětů než informační výchovy.
Určitě je ovšem potěšitelné poznání, že silný impuls pro znovuobjevování schopnosti vyprávět příbeh vychází v prostředí školní výuky ze strany mnohdy proklínaných a zavrhovaných digitálních technologií.
K vyprávění příběhů můžeme tedy přistoupit z různých hledisek. Všechny jmenované aktivity od storytellingu po videoart spojuje zaměření na tvořivost, a to, že jsou v českém pedagogickém prostředí nové, ale někteří učitelé je již ve své výuce úspěšně vyzkoušeli. To, co by pro učitele mělo být klíčové, je odpověď na otázku, jaké kompetence chce využitím vyprávění a jeho případným spojením s obrazem ve výuce rozvíjet. V případě storytellingu pracujeme s klasickým vyprávěním, technologie ale můžeme využít jako záznamové zařízení.
(Dana Slánská)
Digitální storytelling je termín stále častěji frekventovaný v pedagogickém prostředí, zejména v USA, kde tato metoda práce s žáky a studenty vznikla. Jak ale dokládá úvodní citace z textu Dany Slánské Vyprávěj svůj příběh digitálně, i čeští učitelé (především informační výchovy, to je na tom zajímavé) se začínají o tuto metodu zajímat a zapojovat její prvky do výuky. Pozoruhodné na digitálním storytellingu je, jak obratně v sobě spojuje „staré a nové“. Což ostatně nejlépe vyjadřuje označující pojem, kde „digitální“ pojmenovává využívání moderních digitálních technologií ve výuce a „storytelling“ určuje předmět a cíl práce, tj. vytvoření příběhu naplňujícího základní kritéria, která na příběh klademe (v podstatě základy stanovené už Aristotelem v Poetice).
Pozornost si také zaslouží fakt, že to byly prostředky moderní techniky, které iniciovaly zájem o poznávání teorie a praxe vyprávění příběhu a jeho zapojování do výuky v širším měřítku. Stále finančně dostupnější záznamové a postprodukční technologie podněcovaly učitele k jejich využívání ve výuce jako prostředku rozvoje kreativity žáků a studentů. S nástupem osobních počítačů a Internetu se možnosti opět posunuly mílovými kroky dál, počítačovou učebnu s připojením na Internet dnes nalezneme ve většině škol, což je pro některé formy práce digitálního storytellingu dostačující vybavení. Od vytvoření krátké video sekvence či animovaného gagu už je jen krok k vyprávění celistvého příběhu. Ten se ovšem řídí určitými zákonitosti, při jejichž zanedbání hrozí, že sdělení vtělené do příběhu nebude divákem (příjemcem) rozpoznáno či v horším případě příběh diváka vůbec nezaujme. Od otázky „proč vyprávět“ se tak přesouváme k zásadnímu problému „jak vyprávět“.
U žáků a studentů (ale i u běžných uživatelů moderní techniky) můžeme totiž pozorovat zvláštní disproporci mezi kompetencí ovládat digitální technologie (např. sestřihat dohromady několik záběrů, namluvit komentář, vložit hudební doprovod) a kompetencí zvládat vytvoření příběhu při dodržení základních principů (technologie vyprávění). Právě této problematice se věnuje digitální storytelling. Tj. jeho primárním cílem není zvyšování kompetencí v práci s digitálními technologiemi, ale zvládnutí techniky vyprávění prostřednictvím využití součinnosti digitálních technologií a lidské kreativity. Samozřejmě, že tvorba příběhu se může stát i silným motivačním faktorem pro zvládnutí práce s některými z technologií a v současné době především počítačových programů či online aplikací, které nám umožní dosáhnout stanoveného cíle, tj. vyprávění příběhu.
Hranice mezi "klasickým" storytellingem a digitálním storytellingem je zcela zřetelná, zaměříme-li se pouze na použité prostředky. Na jedné straně stojí vyprávění příběhů prosté jakýchkoli "ilustrujících" doplňků (rekvizity, kulisy, technologie), na té druhé výhradně na technologických prostředcích závislé vyprávění (ovšem tuto "závislost" můžeme v době prudce se rozvíjejících technologií a v podstatě neomezeného přenosu digitálních dat označit i za velkou výhodu). Otázkou zůstává, jakým způsobem se storytelling jako ono "umění vyprávět" a digitální storytelling mohou ovlivňovat a vzájemně si prospívat. Odpověď je nasnadě. Patří-li kompetence vyprávět příběh mezi ty klíčové v rámci metody digitálního storytellingu, tak je to právě storytellingová metoda s obsáhlou zásobnicí metod a cvičení, směřujících k rozvoji této kompetence, co se může stát vhodným doplněním digitálního storytellingu při práci v hodinách jiných vyučovacích předmětů než informační výchovy.
Určitě je ovšem potěšitelné poznání, že silný impuls pro znovuobjevování schopnosti vyprávět příbeh vychází v prostředí školní výuky ze strany mnohdy proklínaných a zavrhovaných digitálních technologií.
úterý 25. února 2014
Storytellingová metoda
SLOVNÍK STORYTELLINGU
Základní myšlenka je jednoduchá: učit se vyprávět příběhy zpaměti je skvělý způsob, jak se naučit celé řadě základních dovedností. Děti, které se setkávají s příběhy prostřednictvím jejich poslechu a následného převyprávění, si utvářejí zásobnici vnitřního jazyka, idejí a imaginace. Z té budou později často čerpat při práci i v životě. Mluvení, naslouchání, důvěra, empatie, ideje, fakta, posloupnosti, zápletky... cokoli z toho je třeba, tak to vás storytelling může naučit.(www.storytellingschools.com)
V pedagogickém kontextu bychom storytellingovou metodu mohli s klidným svědomím zařadit mezi tzv. alternativní metody výuky. Jednak se jedná o prvek implantovaný do našeho školství z vnějšku, jednak její charakter naplňuje kritéria spojovaná s alternativními metodami vyučování: pozitivní přístup, vlastní činnost, variabilita, konstruktivní přístup, hravost, globální pojetí. Samozřejmě lze namítnout, že vyprávění příběhů je součástí školství od nepaměti, ostatně přímo do výuky slohu v předmětu český jazyk a literatura je zařazen tematický celek vyprávění a vyprávění vůbec je dnes nedílnou součástí výuky třeba v případě takových cizích jazyků. Navíc tzv. frontální forma výuky, tj. v podstatě stále nejrozšířenější způsob, kdy učitel dává žákům/studentům výklad učební látky, mnohdy nabírá podoby vyprávění (výuka historie, v podstatě jakékoli) a žáci/studenti jsou tak v pozici posluchačů příběhů.
To vše je samozřejmě pravda, ale narážíme tu opět na terminologické úskalí spočívající v rozdílu mez pojmy "vyprávění" a "storytelling". Pokud vnímáme storytellingovou metodu jako školskou aplikaci technik a metod požívaných pro přípravu storytellingového představení, nemluvíme tu jen o užití techniky vyprávění v rámci školní hodiny, ale o celém komplexu aktivit směřujících k vytvoření originálního (autorsky zpracovaného) vyprávění a jeho prezentaci před posluchači. Samotný proces vyprávění je finálním výstupem sledu činností a metod, zahrnujících např. brainstorming, práci s textem, kolektivní práci, prvky komunikační výchovy atd.
Metodika storytellingového lektora obsahuje řadu osvědčených a funkčních cvičení, která jsou volena a zařazována do programu příprav storytellingového představení s ohledem na stanovený cíl a potřebný efekt. Může jít o aktivity vedoucí k ujasnění tématu vyprávění, utřídění nalezených informací, procvičení techniky vyprávění, rozvoji fantazie a kreativity. Navíc se zde až příkladově pracuje s tzv. krátkodobými a dlouhodobými cíli. Jednotlivá cvičení mají jasně stanovený cíl, jehož má být dosaženo. Zároveň ale na práci odvedené v jednotlivých dílčích cvičeních se pak zakládá výsledná podoba storytellingového výstupu. Své využití najdou i materiály (většinou v psané podobě) vznikající při zpracovávání jednotlivých cvičení.
Pozornost si zaslouží také prvek motivace. Nejproblematičtější se jeví motivace počáteční, tj. jak přesvědčit někoho, aby se určených aktivit účastnil se zájmem a pozorností, které vyžadují. Většina metod práce při storytellingu si totiž nárokuje aktivní a tvořivou účast. Naopak, pokud jde o motivaci průběžnou a výslednou, zde můžeme pozorovat kladný efekt, např. i vlivem převažující kolektivní práce (lépe v menší skupině), kdy dochází k skupinové výpomoci mezi jednotlivými členy a sdílení výsledků. Jako velmi pozitivní lze hodnotit neintencionální učení se vědomostem a pojmům, pokud tyto nejsou vnímány jako výsledek samotného procesu učení, ale jen jako součást komplexnějšího úkolu (těžko si připravíte storytellingový výstup např. o Karlu Hynku Máchovi, pokud se nedozvíte něco o jeho osobnosti, tvorbě a době, ve které žil).
Užití storytellingové metodiky ve vyučování závisí na celé řadě faktorů, jako je např. odborná příprava učitelů, možná hodinová dotace, připravenost žáků/studentů na zapojování některých netradičních metod. Navíc se nemusí její uplatňování omezovat jen na produkční složku, ale může se zaměřit i na rozvoj schopnosti vnímat a interpretovat příběhy. Jako ideální (a do jisté míry ideál) se jeví možnost zařadit práci na základě storytellingové metody pravidelně do výuky v některém ročníku či více ročnících. Nejlépe pak na podkladu koncepčně zpracovaného učebního plánu, jaký poskytuje např. v rámci placených kurzů anglické sdružení Storytelling Schools, z jehož internetových stánek pochází úvodní citace.
Základní myšlenka je jednoduchá: učit se vyprávět příběhy zpaměti je skvělý způsob, jak se naučit celé řadě základních dovedností. Děti, které se setkávají s příběhy prostřednictvím jejich poslechu a následného převyprávění, si utvářejí zásobnici vnitřního jazyka, idejí a imaginace. Z té budou později často čerpat při práci i v životě. Mluvení, naslouchání, důvěra, empatie, ideje, fakta, posloupnosti, zápletky... cokoli z toho je třeba, tak to vás storytelling může naučit.(www.storytellingschools.com)
V pedagogickém kontextu bychom storytellingovou metodu mohli s klidným svědomím zařadit mezi tzv. alternativní metody výuky. Jednak se jedná o prvek implantovaný do našeho školství z vnějšku, jednak její charakter naplňuje kritéria spojovaná s alternativními metodami vyučování: pozitivní přístup, vlastní činnost, variabilita, konstruktivní přístup, hravost, globální pojetí. Samozřejmě lze namítnout, že vyprávění příběhů je součástí školství od nepaměti, ostatně přímo do výuky slohu v předmětu český jazyk a literatura je zařazen tematický celek vyprávění a vyprávění vůbec je dnes nedílnou součástí výuky třeba v případě takových cizích jazyků. Navíc tzv. frontální forma výuky, tj. v podstatě stále nejrozšířenější způsob, kdy učitel dává žákům/studentům výklad učební látky, mnohdy nabírá podoby vyprávění (výuka historie, v podstatě jakékoli) a žáci/studenti jsou tak v pozici posluchačů příběhů.
To vše je samozřejmě pravda, ale narážíme tu opět na terminologické úskalí spočívající v rozdílu mez pojmy "vyprávění" a "storytelling". Pokud vnímáme storytellingovou metodu jako školskou aplikaci technik a metod požívaných pro přípravu storytellingového představení, nemluvíme tu jen o užití techniky vyprávění v rámci školní hodiny, ale o celém komplexu aktivit směřujících k vytvoření originálního (autorsky zpracovaného) vyprávění a jeho prezentaci před posluchači. Samotný proces vyprávění je finálním výstupem sledu činností a metod, zahrnujících např. brainstorming, práci s textem, kolektivní práci, prvky komunikační výchovy atd.
Metodika storytellingového lektora obsahuje řadu osvědčených a funkčních cvičení, která jsou volena a zařazována do programu příprav storytellingového představení s ohledem na stanovený cíl a potřebný efekt. Může jít o aktivity vedoucí k ujasnění tématu vyprávění, utřídění nalezených informací, procvičení techniky vyprávění, rozvoji fantazie a kreativity. Navíc se zde až příkladově pracuje s tzv. krátkodobými a dlouhodobými cíli. Jednotlivá cvičení mají jasně stanovený cíl, jehož má být dosaženo. Zároveň ale na práci odvedené v jednotlivých dílčích cvičeních se pak zakládá výsledná podoba storytellingového výstupu. Své využití najdou i materiály (většinou v psané podobě) vznikající při zpracovávání jednotlivých cvičení.
Pozornost si zaslouží také prvek motivace. Nejproblematičtější se jeví motivace počáteční, tj. jak přesvědčit někoho, aby se určených aktivit účastnil se zájmem a pozorností, které vyžadují. Většina metod práce při storytellingu si totiž nárokuje aktivní a tvořivou účast. Naopak, pokud jde o motivaci průběžnou a výslednou, zde můžeme pozorovat kladný efekt, např. i vlivem převažující kolektivní práce (lépe v menší skupině), kdy dochází k skupinové výpomoci mezi jednotlivými členy a sdílení výsledků. Jako velmi pozitivní lze hodnotit neintencionální učení se vědomostem a pojmům, pokud tyto nejsou vnímány jako výsledek samotného procesu učení, ale jen jako součást komplexnějšího úkolu (těžko si připravíte storytellingový výstup např. o Karlu Hynku Máchovi, pokud se nedozvíte něco o jeho osobnosti, tvorbě a době, ve které žil).
Užití storytellingové metodiky ve vyučování závisí na celé řadě faktorů, jako je např. odborná příprava učitelů, možná hodinová dotace, připravenost žáků/studentů na zapojování některých netradičních metod. Navíc se nemusí její uplatňování omezovat jen na produkční složku, ale může se zaměřit i na rozvoj schopnosti vnímat a interpretovat příběhy. Jako ideální (a do jisté míry ideál) se jeví možnost zařadit práci na základě storytellingové metody pravidelně do výuky v některém ročníku či více ročnících. Nejlépe pak na podkladu koncepčně zpracovaného učebního plánu, jaký poskytuje např. v rámci placených kurzů anglické sdružení Storytelling Schools, z jehož internetových stánek pochází úvodní citace.
pondělí 10. února 2014
Proč storytelling?
SLOVNÍK STORYTELLINGU
Často kladená otázka. Frequently asked question (FAQ), tak zní v angličtině v prostředí internetu velmi rozšířená fráze. A právě relace češtiny s angličtinou bude určovat ráz tohoto slovníkového hesla. Nejdřív se zde vypořádáme s angličtinou.
Temín storytelling má totiž v angličtině dost široké pole významů. Setkat se s ním můžete v různých textech a rozdílných kontextech, např. v oblasti osobního koučinku, marketingu a propagace, v učitelském oboru, v teoretických uměnovědných textech i publicistice atd. Prostě všude, kde se hovoří o vyprávění příběhů, technice a dovednosti vyprávět či přímo o takovémto umění. Schválně si zkuste zadat do internetového vyhledávače pojem storytelling a jen zběžně projděte pár nabízených odkazů. Při podrobnějším čtení rychle poznáte, jak volně se zde s pojmem storytelling zachází. A vezmeme-li v potaz, že povahu vyprávění může nabrat jakékoli delší (i krátké, samozřejmě) neformalizované sdělení, stává se storytelling takřka všudpřítomným. Např. v marketingu a propagaci se s tímto termínem setkáváme stále častěji, protože v této oblasti lidské činnosti dochází k intenzivnímu "znovuobjevování" této letité komunikační techniky.
Často kladená otázka. Frequently asked question (FAQ), tak zní v angličtině v prostředí internetu velmi rozšířená fráze. A právě relace češtiny s angličtinou bude určovat ráz tohoto slovníkového hesla. Nejdřív se zde vypořádáme s angličtinou.
Temín storytelling má totiž v angličtině dost široké pole významů. Setkat se s ním můžete v různých textech a rozdílných kontextech, např. v oblasti osobního koučinku, marketingu a propagace, v učitelském oboru, v teoretických uměnovědných textech i publicistice atd. Prostě všude, kde se hovoří o vyprávění příběhů, technice a dovednosti vyprávět či přímo o takovémto umění. Schválně si zkuste zadat do internetového vyhledávače pojem storytelling a jen zběžně projděte pár nabízených odkazů. Při podrobnějším čtení rychle poznáte, jak volně se zde s pojmem storytelling zachází. A vezmeme-li v potaz, že povahu vyprávění může nabrat jakékoli delší (i krátké, samozřejmě) neformalizované sdělení, stává se storytelling takřka všudpřítomným. Např. v marketingu a propagaci se s tímto termínem setkáváme stále častěji, protože v této oblasti lidské činnosti dochází k intenzivnímu "znovuobjevování" této letité komunikační techniky.
Ve všech zmiňovaných
užitích výrazu storytelling stále operujeme s významem
"vyprávění příběhu". Liší se jen v míře obecnosti
či konkrétnosti. Hovoříme-li o technice vyprávění (v rámci
marketingové praxe), o dovednosti vyprávět (osobnostní a profesní
rozvoj, pedagogika) nebo např. o ustrojení ve vyprávění příběhů
v rámci narativních děl, jedná se zpravidla o obecnější
uchopení pojmu, kdy navíc je storytelling včleňován (většinou
v podřízeném postavení) do soustavy jiných prvků, často s
vyprávěním příběhů souvisejících jen volně. Ať už jde o
ekonomický účel a efekt v reklamě, vyprávěcí styl v rámci
výuky slohu či např. o naratologickou práci, souvislost s
prastarým uměním vyprávění je zde stejně rozvolněná jako
mezi románem a pravěkým vypravěčem, který při záři ohně
odhaloval posluchačům minulost skutečnou i mytickou.
A právě konkrétně
umění vyprávět (obecněji storytellingové metodě) se věnují
jednotlivci-vypravěči, sdružení a instituce, které se v
mezinárodním prostoru sdružují pod anglickojazyčným termínem
storytelling. Vlastně čeština (norština, italština atd.) má
proti angličtině tu výhodu, že může terminologicky "umění
vyprávět", jako uměleckou disciplínu, odlišit od vyprávění
v obecnějším významu (od slohové práce, povídky, anekdoty
vyprávěné v hospodě). Protože ačkoli se to možná nezdá, tak
příprava storytellingového vytoupení stejně jako v případě
každé jiné umělecké disciplíny vyžaduje odbornou a praktickou
průpravu, aby bylo dosaženo zamýšleného efektu. Že něco
takového není třeba, je stejně tak absurdní představa, jako
kdybyste chtěli, aby někdo bez cvičení na klavír přehrál jen
tak komplikovanou hudební skladbu či někdo jiný bez herecké
průpravy rovnou zvládl roli ve filmu. Samozřejmě, že i s
takovými eventualitami se v dějinách umění můžeme setkat
(pravidelně jsou např. užívání neherci ve filmu), ale jedná se
zpravidla o estetickými zřetely určované výjimky (určitě
najdeme i mezi populárními muzikanty některé, kteří pořádně
nevládnou svým nástrojem).
Pokud uznáme
storytelling jako legitimní uměleckou disciplínu, pak neexistuje
zřejmý důvod, proč odmítnout cizojazyčný termín pro její
označení, když jsme do českého slovníku bez zřejmých obtíží
vpustili pojmy, jako jsou např. videoart, performance či site
specific. (A to jsou ty relativně novější, stejně tak bychom pak
mohli v rámci jazykového purismu vyzvat termíny jako animace -
oživení či např. komedie - zpěv kozlů). Navíc v případě, že
cizojazyčný termín slouží také jako vhodný prostředek pro
odlišení umělecké disciplíny od běžné lidské činnosti a v
češtině nemáme vhodný ekvivalent spojující v sobě vyprávění
(telling - tedy činnostní prvek) s příběhem (story - samotný předmět činnosti), tak není třeba se tomuto
anglicismu a priori bránit.
Pokud jde o využití
storytellingu ve školství, jedná se o problematiku poměrně
komplikovanější, zde už mluvíme opravdu spíše o
storytellingové metodě či přímo metodice. O tomto tématu se
dozvíte více v jednom z následujících příspěvku do Slovníku
storytellingu. V souvislosti s heslem "Proč storytelling?"
jen poznamenejme, že při práci ve škole jsou využívány právě
metody aplikované při přípravě storytellingového vystoupení.
To samo o sobě nemusí být ovšem cílem vyučování (ale může).
Krátké neformální storytellingové vystoupení učitele na
začátku hodiny může posloužit jako motivační moment,
zjišťování informací o osudech historické osobnosti zase může
směřovat k motivovanému rozšiřování vědomostí u žáků či
studentů a nebo prezentace dílčích cvičení třeba podporovat
rozvoj jejich komunikačních dovedností.
pondělí 27. ledna 2014
Pojem: Storytelling
SLOVNÍK STORYTELLINGU
"Pro různé lidi může storytelling, stejně jako štěstí, znamenat různé věci."
(Berice Dudley)
Storytelling se zabývá vyprávěním příběhů. Tak ostatně zní i doslovný překlad anglického složeného slova story (příběh) + telling (vyprávění). A příběhy přeci vypráví každý. Když líčíte přátelům své zážitky z dovolené. Když se snažíte někomu převyprávět děj filmu. Když kamarádům v hospodě povídáte anekdotu z vlastního života. To vše je vyprávění příběhů. Ale je to storytelling?
Podle členů americké Národní storytellingové asociace (dnes známé jeko Mezinárodní storytellingové centrum) je "ve svém základu storytelling umění, jak za užití jazyka, hlasu, pohybu a gest seznámit živé publikum s příběhem, jeho základními prvky a obrazy".
Určujícím znakem storytellingu je přímý kontakt vypravěče s publikem. Celý proces vyprávění se kompletuje až ve vědomí posluchače, zapojována je jeho představivost, zkušenost posluchače s jinými příběhy, cit pro rytmus vyprávění atd.
Právě možnost přímé interakce s publikem odlišuje storytelling od rozhlasových pořadů založených na vyprávění, různých forem digitálního storytellingu či autorského čtení. Vyprávěný příběh totiž nemusí mít fixně danou podobu, ale vypravěč jej může improvizovaně pozměňovat právě v reakci na podněty publika.
Základní charakteristiky storytellingu bychom pak mohli vyjádřit v 5 bodech:
1. Storytelling je interaktivní
Vždy se jedná o dvousměrnou interakci mezi vypravěčem a jeho posluchači (jeden a více). Každé jednotlivé vyprávění je výsledkem interakce a spolupráce mezi vypravěčem a jeho publikem.
2. Storytelling využívá slov, mluveného projevu
Základním stavebním kamenem storytellingu je slovo. Respektive mluvený jazyk. Hlavní sdělení storytellingového vystoupení je přenášeno mluveným projevem. Na mysli máme samozřejmě samotný příběh, jeho strukturu a vyjádření jeho základních prvků (charaktery postav, popisy prostředí).
3. Storytelling využívá hlasové modulace, fyzického pohybu či gest k ilustraci vyprávění
Přesvědčivost vyprávění, jeho barvitost či emocionální síla závisí nejen na samotném příběhu, ale i na jeho podání. Podle toho, jaký důraz kladou na nonverbální složku vyprávění, se výrazněji odlišují nejen jednotliví vypravěči, ale i např. jednotlivé směry ve storytellingu (např. norská škola, africký storytelling apod.).
4. Storytelling prezentuje příběh
Bez příběhu není storytelling. Mnohé jiné umělecké formy prezentují příběh, ale pouze storytelling tak činí v součinnosti s čtyřmi v tomto výčtu zmiňovanými charakteristikami. Definice příběhu se v závislosti na kultuře proměňuje. Svou roli hraje také situační kontext: co v jedné situaci je hodnoceno jako příběh, může v jiné získat odlišný status (např. výpověď svědka v kriminálním případu). Recitovaná poezie nebo např. stand-up comedy občas také využívají příběhu, a pokud daná prezentace zahrnuje i ostatní čtyři zde zmiňované charakterisitky, můžeme je označit jako formu storytellingu.
5. Storytelling aktivizuje představivost posluchačů
Při storytellingu si každý posluchač inidividálně ve své mysli konkretizuje obraz vyprávění. Např. ve filmu nebo na divadle mnohé z prvků příběhu divák vidí v konkrétní realizaci dané inscenátorem dramatického díla (postavy, kulisy, rekvizity).
Role posluchače při storytellingu předpokládá, že si bude ve svém vědomí aktivně utvářet živé a komplexní obrazy, akce, charaktery či události příběhu, a to na základě vypravěčovy performance. Kompletní příběh se pak v jedinečné podobě dotváří ve vědomí posluchače, a ten se tak stává spolutvůrcem příběhu, který poslouchal.
Šířeji pojatá definice storytellingu udává, že se jedná o starodávnou uměleckou formu a hodnotný způsob lidského vyjádření. Storytelling je možné realizovat kdekoli a kdykoli, protože příběhy vypráví každý. A nezáleží na tom, jestli jde o příběhy pravdivé, pravděpodobné, nebo vyloženě lživé (fikční).
Storytelling lze zdárně kombinovat s jinými uměleckými formami. Vznik a rozvoj novodobého storytellingového hnutí doprovázely a doprovází různé fúze a vzájemně prospěšná interakce s divadlem, hudbou, tancem, stand-up comedy atd.
"Pro různé lidi může storytelling, stejně jako štěstí, znamenat různé věci."
(Berice Dudley)
Storytelling se zabývá vyprávěním příběhů. Tak ostatně zní i doslovný překlad anglického složeného slova story (příběh) + telling (vyprávění). A příběhy přeci vypráví každý. Když líčíte přátelům své zážitky z dovolené. Když se snažíte někomu převyprávět děj filmu. Když kamarádům v hospodě povídáte anekdotu z vlastního života. To vše je vyprávění příběhů. Ale je to storytelling?
Podle členů americké Národní storytellingové asociace (dnes známé jeko Mezinárodní storytellingové centrum) je "ve svém základu storytelling umění, jak za užití jazyka, hlasu, pohybu a gest seznámit živé publikum s příběhem, jeho základními prvky a obrazy".
Určujícím znakem storytellingu je přímý kontakt vypravěče s publikem. Celý proces vyprávění se kompletuje až ve vědomí posluchače, zapojována je jeho představivost, zkušenost posluchače s jinými příběhy, cit pro rytmus vyprávění atd.
Právě možnost přímé interakce s publikem odlišuje storytelling od rozhlasových pořadů založených na vyprávění, různých forem digitálního storytellingu či autorského čtení. Vyprávěný příběh totiž nemusí mít fixně danou podobu, ale vypravěč jej může improvizovaně pozměňovat právě v reakci na podněty publika.
Základní charakteristiky storytellingu bychom pak mohli vyjádřit v 5 bodech:
1. Storytelling je interaktivní
Vždy se jedná o dvousměrnou interakci mezi vypravěčem a jeho posluchači (jeden a více). Každé jednotlivé vyprávění je výsledkem interakce a spolupráce mezi vypravěčem a jeho publikem.
2. Storytelling využívá slov, mluveného projevu
Základním stavebním kamenem storytellingu je slovo. Respektive mluvený jazyk. Hlavní sdělení storytellingového vystoupení je přenášeno mluveným projevem. Na mysli máme samozřejmě samotný příběh, jeho strukturu a vyjádření jeho základních prvků (charaktery postav, popisy prostředí).
3. Storytelling využívá hlasové modulace, fyzického pohybu či gest k ilustraci vyprávění
Přesvědčivost vyprávění, jeho barvitost či emocionální síla závisí nejen na samotném příběhu, ale i na jeho podání. Podle toho, jaký důraz kladou na nonverbální složku vyprávění, se výrazněji odlišují nejen jednotliví vypravěči, ale i např. jednotlivé směry ve storytellingu (např. norská škola, africký storytelling apod.).
4. Storytelling prezentuje příběh
Bez příběhu není storytelling. Mnohé jiné umělecké formy prezentují příběh, ale pouze storytelling tak činí v součinnosti s čtyřmi v tomto výčtu zmiňovanými charakteristikami. Definice příběhu se v závislosti na kultuře proměňuje. Svou roli hraje také situační kontext: co v jedné situaci je hodnoceno jako příběh, může v jiné získat odlišný status (např. výpověď svědka v kriminálním případu). Recitovaná poezie nebo např. stand-up comedy občas také využívají příběhu, a pokud daná prezentace zahrnuje i ostatní čtyři zde zmiňované charakterisitky, můžeme je označit jako formu storytellingu.
5. Storytelling aktivizuje představivost posluchačů
Při storytellingu si každý posluchač inidividálně ve své mysli konkretizuje obraz vyprávění. Např. ve filmu nebo na divadle mnohé z prvků příběhu divák vidí v konkrétní realizaci dané inscenátorem dramatického díla (postavy, kulisy, rekvizity).
Role posluchače při storytellingu předpokládá, že si bude ve svém vědomí aktivně utvářet živé a komplexní obrazy, akce, charaktery či události příběhu, a to na základě vypravěčovy performance. Kompletní příběh se pak v jedinečné podobě dotváří ve vědomí posluchače, a ten se tak stává spolutvůrcem příběhu, který poslouchal.
Šířeji pojatá definice storytellingu udává, že se jedná o starodávnou uměleckou formu a hodnotný způsob lidského vyjádření. Storytelling je možné realizovat kdekoli a kdykoli, protože příběhy vypráví každý. A nezáleží na tom, jestli jde o příběhy pravdivé, pravděpodobné, nebo vyloženě lživé (fikční).
Storytelling lze zdárně kombinovat s jinými uměleckými formami. Vznik a rozvoj novodobého storytellingového hnutí doprovázely a doprovází různé fúze a vzájemně prospěšná interakce s divadlem, hudbou, tancem, stand-up comedy atd.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)